Příběh č. 1

7. dubna 2008 v 9:27 | Marie
Příběh č.1
Podarovat spravedlivě…
Je to pár let, co jsem pracovala v jednom gigantickém zařízení, s člověkem tam zacházejí jako s kusem spotřebního zboží. A když odejdete pryč, jim to nevadí, protože přijdou na vaše místo jiní. Bylo mi dáno, abych si vzpomněla, že tyto obchodní domy jsou novodobé koncentrační zařízení, karmicky se celá situace k nám vrátila znovu. Najednou jsem věděla daleko víc, věděla jsem, kdo byla má vedoucí v minulém životě, kdo byl zástupce ředitele a ostatní nadřízení. Poznávala jsem v ostatních, kteří tam pracovali, malé děti, které jsem potkala v minulém životě jako dítě, ale o tom nechci psát, proč krmit zlo a krutost, živit je svým časem a slovem. Jen musím maličko podotknout, že po mě žádnou náhradu nenašli. Celý prostor, kterému jsem kralovala s láskou a pracovitostí. Opouštěla jsem toto pracoviště velice ráda, byla jsem šťastná, že to mám karmicky za sebou. Byla to velice namáhavá práce. Zákazníci, kteří si na mě zvykli, byli hodně smutní. Nosili mi dárečky na rozloučenou a chodili mi děkovat, jak jsem jim krásně zarámovala jejich milovaný obrázek, fotky, nebo i papír z kalendáře a ve chviličce z papíru v rámečku se stal krásný obrázek. Tato služba, která se v tomto zařízení dělala, pro lidi už neexistuje. Možná se tak stalo jen proto, že neuměli nadřízení spravedlivě odměnit svého pracovníka. Plnila jsem svou pracovní náplň na 350 % a nedali mě ani jednu korunu odměn i vedoucí se podivila nad mou výplatní páskou. Bylo to vlastně moc dobře, dodala jsem si alespoň více odvahy říct, že končím a odcházím, vše bylo jen pro moje dobro, to jsem časem pochopila. Ale o tom jsem psát nechtěla. Jak jsem na tomto pracovišti řezala sklo, nebo lišty na rámy, tak po celý den jsem poslouchala rádio, které nám tam hrálo v celé budově. Slyším krásné housle a pak se přidává hlas muže, který do melodie mluví ve verších, uchvátilo mně to na první poslech. Píseň se stala hitem a často jí v rádiu hráli. Také jsem se dozvěděla, že tento začínající obdiv roku bude mít koncert v Lucerně baru. Věřte nebo ne, já se rozhodla, že to musím vidět na vlastní oči a jela si koupit lístek. Prosila jsem po celou dobu anděly, aby pro mě měli ještě lístek, už bylo pár dní před koncertem. Světe div se, on tam na mě čekal jeden jediný a ještě měl číslo 8, tedy když se sečetla všechna čísla, jak jsem si ho zaplatila, hned za mnou paní zavřela okýnko. Šťastná jako blecha, jsem jela domů. Peněz jsem opravdu v té době měla tak málo, ale peněz za lístek jsem nelitovala. Nikdy v životě jsem sama nešla do kina, divadla, nebo na koncert. Vždycky aspoň ve dvou. A teď si to vemte, jsem už odrostlá dívčím střevíčkům několik dlouhých let a Fanynkám tohoto zpěváka bylo asi tak patnáctJ Na koncert, jsem se dostavila o něco dřív, mám ráda časovou rezervu, abych nemusela pospíchat a pak být nervózní. Koupila jsem si cigarety a šla si zapálit, stojím na okraji chodníku Václavského náměstí. Pokuřuju si a pozoruji lidi kolem sebe. Měla jsem u sebe už jen pouhou stokorunu, papírovou padesátikorunu a v kovu 20, 20, 10kč. Najednou ke mně přistoupil starý děda, byl zarostlý, ale oči měl milé. Prosil mě, jestli bych mu dala jednu cigaretu? Ráda, odpovídám, sypu mu jich 5 a jednu mu hned zapaluju, děda byl mile překvapený a dodal si odvahu a řekl, jestli bych mu přispěla 10 korun na polívku? Ani na chviličku jsem neváhala a sahám s jistotou pro papírovou bankovku. Děda nadskočil radostí a chytil mě kolem krku a vykřikl, musím Vám dát pusu!!! Políbil mě na tvář a děkoval a děkoval. Odcházel šťastný a já z toho všeho měla velikou radost a nádherný pocit. Uvědomila jsem si, že kdybych nekouřila, tak bych dědu nemohla obdarovat a potěšit. Takže všechno zlé je pro něco dobré, jak říkávala moje prababička. Mohu říct, že díky cigaretám jsem poznala mnoho dobrých lidí a právě ony cigarety mě donesly mnoho pravdy o jejich myšlení. Docela dost lidí vás odsoudí právě, proto, že kouříte. A lidi mě naučili mít už na hloupé posuzování mého kouření rychlou odpověď.
" JE TO MÁ ŠPATNÁ VLASTNOST, VŠEM JÍ VEŘEJNĚ UKAZUJI A UŽ SE ZA NÍ NESTYDÍM "
Jiní mají také špatnou vlastnost, kterou ukrývají a různě maskují. Je lepší kouřit, než lhát, krást, nebo vraždit!
Nezáleží, jestli kouříme, nebo máme roztrhané šaty, záleží, jací jsme uvnitř, to je přeci nejdůležitější. A Bůh dobře ví každou naší myšlenku.
Vrátím se k nastávajícímu koncertu, vcházím do pasáže kde je Rokoko a po pravé straně mezi barevnými sloupy, které jsou polepené plakáty, přichází ke mně stará žena s malou holčičkou. Pomyslela jsem si, co pak asi chce? Paní ke mně promlouvá, jestli bych jí přidala 10 korun na polívku. V hlavě jsem okamžitě měla myšlenku, aha, dala jsem dědovi 50 tak to musím dát stejně i babičce, aby byla rovnováha, nevím, proč mně toto napadlo, ale pokorně jsem to poslechla. Vyndávám s kabelky peněženku, kde už bylo posledních právě padesát korun v drobných. Stará paní se trochu zděsila, že takto veřejně ukazuji peněženku a začala mi povídat, to se nebojíte takto ukazovat peněženku? Vždyť Vás mohou okrást. Jen jsem jí s úsměvem odpověděla, že mě nemají co ukrást, to nejvzácnější mě stejně nikdo vzít nemůže, to je dobře schované, je to daleko vzácnější než pár korun. A toto jsou moje poslední peníze, tak by si odnesly jen prázdný obal. S úsměvem jsem jí podávala do dlaně kovové mince. Malá holčička se na mě usmála, opětovala jsem jí její milý dětský úsměv úsměvem. Stará paní mi popřála hezký večer a já šla do jámy lvové. Scházela jsem po schodech dolů do hlubin, kde se nachází Lucerna bar. Byla jsem v šoku! Netušila jsem, jaké podsvětí mě čeká. Připadala jsem si jako z jiného světa. Lidí tam bylo už mnoho, viděla jsem injekční stříkačky, cítila Marihuanu, všude divné přítmí a jen žlutavé světlo dělalo trochu příjemněji. Vzduch byl tolik nikotinem a alkoholem, hm, tuhle vůni moc nemusím. Nevěděla jsem kam se vrtnout a pak jsem zahlédla jeden stolek, kde zatím nikdo neseděl, protože před ním byl sloup. Nevadí, řekla jsem si a sedla si, jakoby s výhledem na pódium. Je to divný pocit, když jste někde sami a poprvé, ještě, že si mě okolní návštěvníci nevšímali. Prosila jsem anděly, aby mi pomohly s výběrem spolusedících. Po chvilce přistoupila žena jen o pár roků mladší, za ní stály dvě mladičká děvčátka. Ptala se mně, jestli mám ty ostatní místa volná. Byla moc ráda, když jsem souhlasila, aby si přisedly. Ani netušila, že já byla šťastnější. Daly jsme se trošku do řeči. Prý dcera a její kamarádka tolik chtěly na koncert, samotné by je nepustila a tak je jako doprovod. Asi za půl hodiny začala hrát hudba a pak vstoupil i zpěvák. Nastalo veliké haló a docela rámus, ale nevadilo mě to. Vstala jsem ze židle a šla na parket, abych také něco viděla. Vlastně jsem si stoupla z druhé strany našeho sloupu. Velice blízko stála reprobedna, obrovská, tak jaké mají hudební kapely. Zírala jsem co to má za sílu, moje srdce otevřené a klidné se tolik rozvibrovalo, neuvěřitelné co ten zvuk s mým srdcem dělal. Myslela jsem si, že mi snad vyskočí. Ale vydržela jsem to, byla to asi má zkouška, kolik toho srdíčko vydrží, vydrželo opravdu už hodně. Koncert skončil docela brzy, Fanynky asi byly šťastné a já věděla, že už takovéto podniky navštěvovat nebudu. Jela jsem domů spokojená, že jsem to okusila a zažila, vlastní zkušenost je nade vše. Usínala jsem spokojená, že se mi nic nestalo a jsem zase u sebe doma, v tichu a ve světle. Za pár dnů jsem napsala báseň, to ve mně vyprovokovaly ty nádherné housle, které hrály v písni, ještě dnes si jí ráda poslechnu, mám k ní právě tento příběh, podarovala jsem spravedlivě muže i ženu a dítě se na mě krásně usmáloJI kdyby to byli podvodníci a já jim naivně naletěla, mně to nevadí, udělala jsem to všechno s čistým srdcem a s láskou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama