Zlatá neděle

4. dubna 2008 v 7:15 | Marie
Zlatá neděle….
Byl Adventní čas, druhý den byla " ZLATÁ NEDĚLE " počasí velice přálo a zvalo na procházku starou Prahou. Telefonovala jsem kamarádce, co bude tento vzácný den dělat, že prý se bude učit……tak zněla její odpověď. Po chviličce jsme se domluvily kde a v kolik hodin se přeci jen sejdeme, že učení pak dožene. Už jsem totiž několik dlouhých let o Zlaté neděli nikde nebyla a tolik mně to chybělo.
Rozloučily jsme se, se slovy: " Tak v deset před Baťou "
Bylo nádherné sluníčko, i když vzduch byl velice mrazivý, nás hřálo teploučko v našich srdcích z radosti, že se spolu půjdeme procházet předvánoční Prahou. V ulicích bylo hodně lidí a mnoho cizinců, stánky na trhu byly ověšeny různým zbožím a to zvláštní tetelení bylo cítit na každém kroku. Dole na Václavském náměstí je obchůdek s křišťálem, pokaždé se u těchto obchůdků zastavím a koukám do výlohy na tu čistou a tichou krásu. Tentokrát jsme společně vstoupily do malého prostoru, kde se všechno třpytilo. Jsem už dlouhá léta unešená z lotosového křišťálového květu, roky na tento malý zázrak myslím, pochopitelně se mi líbí ten největší a nejdražší. Když stojím mezi křišťálem, jsem se svou duší zcela blažená, v srdci cítím tak nádherný pocit. Prodavač byl velice milý a po chvilkovém rozhovoru mně dal tento květ do mých dlaní…..asi si umíte představit mou vnitřní spokojenost. Nasávala jsem energii tohoto zázraku celým srdcem, po chviličce jsem byla z tohoto pocitu jako opilá….." PROSTĚ NÁDHERA ", poděkovala jsem za půjčení a odešly jsme z obchodu.
Pokračovaly jsme dál na naší procházce, vešly jsme na Staroměstské náměstí, na každém rohu hrála jiná hudba, ale vánočních koled nebylo až tak moc slyšet. To je docela škoda, koledy patří k vánočnímu času. Na maličkém náměstí hrála živá kapela, byla to skupina asi sedmi mužů ve středním věku a na chodníku před sebou měli klobouk, jejich veselá muzika mě přímo vybídla, abych přistoupila blíž a obdarovala je za to, že rozdávají dobrou náladu. Hodila jsem do klobouku 50 korun a oni se začali všichni na mě smát a hráli ještě veseleji. Radost mezi nimi a mnou lítala ve vzduchu jako třepotavý motýl. Zamávala jsem a zmizela jsem na druhé straně náměstí. Vešly jsme s kamarádkou do suterénu jednoho domu, nacházela se tam restaurace, pozvala jsem jí na oběd. Uvnitř restaurace bylo velice příjemně, skoro nikdo tam nebyl, hrála tichá příjemná hudba, bylo tam příjemné teploučko a všichni byli na nás milí a laskaví. Oběd byl vynikající a obsluha číšníka byla velice zdvořilá.
Naše cesta pokračovala dál, tedy jen kousek od restaurace je opět obchod se sklem, něco mně tam tolik táhlo. Procházely jsme se mezi regály a pak najednou vidím skleněná průhledná veliká vejce. A uvnitř každého bylo něco barevného. Je to obrovské těžítko, ale pro mě mělo jiný význam. Jakoby to byla znázorněna výtvarníkem podoba něčeho velice niterného a tolik citlivého. Uvnitř průhledného skla, je z bubliny ještě jedno malé vajíčko a je opentleno modrými spirálami. Vzala jsem ho do ruky a co se to najednou se mnou děje? Rozplakala jsem se štěstím, pocit byl tolik silný, až jsem se rozklepala, ale bylo to tolik nádherné!!!
Slzy mi stékaly po tvářích a já skrze kapky, viděla všechno několikrátJKamarádka mě pozorovala, řekla: "Já ti ho koupím k vánocům, mám to tak za úkol od přítele. Až tě něco osloví, abych to nenápadně koupila". A také tak udělala, jen to nebylo nenápadně. Řekla jsem jí, že neprozradím, že to vím. Ona mi říká: " Prožívala jsi stejný pocit, jako prožívá mnoho lidí, když se dotknou Tvých obrazů, aspoň víš jaké to je dotýkat se čisté originální krásy." Odcházely jsme z obchodu, já byla celá překvapená, rozechvělá a šťastná. Naše kroky směřovaly ke Karlovu mostu. Tento most miluji ze všech nejvíc, často k němu chodím, tedy pokud si udělám čas. Měla jsem sebou ve větší tašce nakrájenou starou housku a chleba. Cíleně jsem připravila tuto dobrotu pro labutě, racky a kačenky. Až jsem si při krájení chleba a housek udělala na dlani veliký puchýř, ale nevadí, já tuto drobotu tak ráda krmím. Před posledním přechodem k mostu na zemi klečel muž ve středním věku, u jeho nohou ležel pes, pod sebou měli deku a před sebou čepici. V tichosti čekali, až je někdo obdaruje. V myšlence jsem vyslala větu, pokud tady vydržíte, tak až půjdu nazpátek, ráda vám oběma finančně přilepším. Neměla jsem totiž žádné drobné, potřebovala jsem si někde rozměnit, kovové mince mě připadalo málo, chtěla jsem dát papírovou padesátikorunu. Ráda obdaruji určité lidi, kteří v tichosti čekají na milodar. Všem nedávám, nějak to přijde samo a já vím, že tomuto člověku mám dát pár korun. Mám pocit, že to nejsou jen peníze, ale i kousek mé radosti, kterou zrovna prožívám a toužím, aby se radovalo více lidí. Na mostě bylo velice rušno, spousty stolečků s krásnými obrázky a jiných věcí. Nejvíc mě upoutal flašinetář, musela jsem mu hodit nějaké mince do kloboučku, kamarádka to udělala také. On udělal úklonu se slaměným kloboučkem. Vypadá tak krásně staromódně, je jako z jiné doby, kde bylo moderní být džentlmenem. Pak tam byl ještě jeden pán, hrála u něj krásná hudba z nějakého maličkého přístroje a on držel v ruce marionetu, takového milého klauna s houslemi a co ta loutka dokázala, jen jsem užasle koukala. I tam jsme hodily nějaké mince jen tak pro radost. Klaun se nám klaněl a ručičkama tleskal. Pak přišel zlatý hřeb procházky, krmení labutí a racků, už jsem se nemohla dočkat na ten okamžik šťastného létání a křičení racků. To miluju, když házím kostičky vzhůru a oni za letu chytají dobroty. Dole na hladině pod racky připlouvají labutě a kačenky, to co nezachytnou ptáci nahoře, to padá na hladinu Vltavy. Je to prostě koncert, tak ráda krmím tyto tvory, naplňuje mě to velikou radostí a jsem v té chvilce malým dítětem a moje krmení a smích přiláká mnoho lidí, kteří se přiblíží ke mně blíž a pozorují toto ptačí představení. Cizinci si mě fotili, to moc ráda nemám, ale snažím se focení nevnímat. Kamarádka byla ze mě úplně vedle, netušila, že jsem takový blázenJ
Došly jsme volnou chůzí až na Malostranské náměstí a kousek odtud, byla slyšet tak krásná vážná hudba, našly jsme ukrytý vchod a vstoupily do obchůdku s hudebninami. Příjemný prostor a hudba nás objaly hned na prahu prodejny. Vybírala jsem si nějaká CD, abych měla cosi krásného domů k poslechu a až budu malovat. Při placení mi prodavačka vracela nazpátek a já dostala tolik potřebnou padesátikorunu pro žebrajícího muže se psem. Pak jsme za rohem navštívily jeden maličký krámeček se svíčkami, přímo na místě vyrábí barokní svíčky, jsou to nádherná originální dílka. Prodává tam mě velice milá žena, se kterou jsem se spřátelila, to už je ale na jiný příběh. Ona tam však dnes nebyla, nevadí, přijdu za ní jindy. Koupily jsme si s kamarádkou nějaké svíčky a kráčely Nerudovou ulicí, Okukovaly jsme zvědavě výlohy, kde byly vystaveny obrazy. Došly jsme pomaloučku až k Pražskému hradu. Tam jsme prošly Zlatou uličkou, katedrálu Svatého Víta a pomalu kráčely znovu směr Karlův most. Kamarádka nevěděla, jaký jsem dala slib onomu žebráku před Karlovým mostem, já si ale na něj často při procházce vzpomněla, jestli tam počká v tom velikém mrazu?
Obě dvě jsme byly už taky hodně promrzlé, ale šťastné. Obě jsme po své dnešní cestě podarovaly pár lidí, hodně jsme se nasmály, sami sobě udělaly něčím radost i vzájemně a pak jsme si řekly, že půjdeme ještě na večeři. On jí totiž poslal její přítel a můj veliký kamarád sms, že jí miluje. Její oči zářily jako světýlka. Mezitím jsme došly k onomu přechodu pro chodce a já zírala! Bylo už trošku šero, ale žebrajícího muže se psem jsem dobře viděla. Hodně jsme si zrovna něco důležitého povídaly. Přešly jsme silnici a obě jsme pokračovaly dál ke Staroměstskému náměstí. Do dnešního dne nevím, proč jsem hned nehodila peníze tomu muži, když už jsem přešla přechod směrem k němu. Je pravda, že na přechodu čekalo mnoho lidí na obou stranách zebry pro chodce a tak mě dav lidí dost od žebrajícího odstrčil dál od něj. Ona se najednou zastavila u malé výlohy, to už bylo kousíček za přechodem a vytáčela číslo na přítele, no a jak mluvila o společné večeři, tak jsem se vrátila asi deset kroků k muži se psem, položila jsem mu onu bankovku do čepice, popřála mu krásnou zlatou neděli, on poděkoval a já se otočila a šla znovu ke kamarádce. Byla jsem ráda, že o mém slibu nic neví a ani si mě při tomto činu nevšimla. Ona ani nepostřehla, že jsem u ní nestála. Podívám se znovu k tomu místu, kde klečel muž a zírám jako blázen, TEN MUŽ ZMIZEL!!! Vždyť jsem udělala asi jen pět kroků!!! Vím, mohl odejít, ale v tak malé chviličce? Jak by mohl zabalit deku, čepici a odejít tak rychle se psem? V sobě jsem měla pocit, že to byl nastrčený nějaký Svatý muž a tímto jsem byla zkoušená, jak dodržím svůj slib a ukážu svou štědrost. Dobře vím, že to všechno připravili andělé a pomohli, připravit celou situaci, dobře to vím! V adventním čase je andělů mezi námi mnohem víc než po celý rok a duchovních zkoušek je také mnoho. Najednou v úžasu ze zmizení muže a psa, jsem to začala kamarádce vyprávět, že už doma jsem si řekla, že dnes obdaruji několik lidí a tento už byl poslední, už jsem neměla žádné peníze. A ona naslouchala s otevřenými ústy a také se divila nad zmizením pána. Povídá, dala jsem dvěma mužům pár mincí a tak určitě potkáme ještě jednoho. A taky ano, po chvilce chůze na malé křižovatce sedí pod lampou mladý muž, hraje na kytaru a zpívá píseň od Beatles, nádherně se píseň rozléhala po celé ulici. Kamarádka zajásala, aha, to je on a skoro se k němu rozeběhla s bankovkou. Bylo moc hezké se na toto všechno dívat, jak jí muzikant pokývnul hlavou na znamení jeho díku. No a až teď jsme v sobě měly obě pocit, že už jsme splnily všechno, co jsme měly vykonat o zlaté neděli. Jely jsme na tu večeři do jedné čínské restaurace, kam tak ráda chodím. Všichni obsluhující mě velice dobře znají a pokaždé se tak pěkně uklánějí, když mě zdraví, v tomto úklonu je veliká pokora a vděčnost. To už je opět na jiný příběh, který určitě napíšu. Kamarád přijel za námi, povečeřeli jsme všichni tři společně a bylo nám všem moc hezky. Zlatá neděle končila a já měla uvnitř sebe naplnění, že jsem si jí tak pěkně užila v přítomném čase a tento pocit jsem schovala do svého srdce. Obě jsme se rozcházely s pocitem blaženosti. Učení pak hravě dohonila a na Zlatou nedělní procházku asi nikdy nezapomene. Já určitě, jinak bych to tady nenaťukalaJ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama