Červenec 2008

Uchopit světlo

31. července 2008 v 15:40 | Marie

Báseň od kamarádky Katky

31. července 2008 v 15:09 | Marie
HLEDÁNÍ
V džungli cizích lidských slov
hledám ta pravá pro mne,
ta, co nestudí, jak kov.
Hledám slova, co zahřejí jak vodka
v moři lidí, kdo obejme, kdo potká
se, se mnou?
Kdo potká hlas můj, dlaň mou
Ve spleti lidí, lián a ticha
hledám toho, kdo za nocí slýchá
nářek můj a strach.
Ta bytost jistě pochopí
mé myšlenky, co v soukolí
času plynou.
A zachová se statečně
a zklidní prosbu tichou.
Tak bloudím tímhle pralesem
a nevím vlastně, proč tu jsem.
Ten NĚKDO, doufám, tohle ví
a otázky mé zodpoví.
V jeho existenci doufám
a do něj vkládat naději si troufám.
Tak v džungli cizích lidských těl
tápu, hledám, co mi chybí.
Hledám snad lásku na příděl
v cizím světě doufám v blízkost lidí.
*

Žena

31. července 2008 v 15:04 | Marie

Svobodný pocit

31. července 2008 v 15:02 | Marie

Delfíní romantika

31. července 2008 v 15:01 | Marie

Jiný detail z nového obrazu MAGNOLIE

30. července 2008 v 10:28 | Marie
Tento detail z obrazu, není ještě úplně domalovaný, snad brzy vložím obraz úplně celý a dokončený :-)

Magnolie - detail z nového obrazu

30. července 2008 v 10:21 | Marie

Opět beránci na obloze

30. července 2008 v 10:18 | Marie

Květ a včelka

30. července 2008 v 10:15 | Marie

Labutí elegance

30. července 2008 v 10:14 | Marie

Krůpěje vody

30. července 2008 v 10:10 | Marie

Ulice v modrém světle

30. července 2008 v 10:08 | Marie

Východ slunce

30. července 2008 v 10:06 | Marie

Červená růže

30. července 2008 v 10:03 | Marie

Vyprávění o studentovi

30. července 2008 v 9:52 | Marie
Student…
Stalo se to asi šest let nazpátek, přesně už to nevím, ale na tom asi málo záleží. Bylo jarní období a já měla za sebou docela dlouhý čas, že jsem byla absolutně bez peněz. Vlastně se mi toto stává docela často. Kdysi jsem propadala těžkým depresím a zoufalství. Časem jsem si uvědomila, že je potřeba hledat důvod, proč tomu tak je. Divila jsem se kolik důvodů a situací mi bránilo mít více materiální hojnosti. Tuto otázku řeším stále, odstranila jsem již mnoho od sebe, co mi škodilo, ale ještě je asi potřeba přijít na další důvod mého materiálního nedostatku. Touto cestou určité chudoby, jsem si uvědomila, že mně Bůh hlady nenechá zemřít, ještě více se mi upevnila má víra, a vlastně nedostatek peněz mě naučilo tvořit zázraky z mála. Také více se vcítím do člověka, který stejně finančně strádá jako já. Neztěžuji si, to už dávno nedělám, protože kdybych nahlas říkala, že nemám peníze, tak si vlastně tuto situaci plánuji do budoucna. Naopak říkám, že jsem veliký boháč. Můj mladší syn mně kdysi na toto upozornil, ať neříkám, že to jsou moje poslední peníze, že to strašně zní, že to nemůže ani poslouchat. To jsem se opravdu tenkrát vážně zamyslela, že je moudrý a nastavuje mi zrcadlo, abych se slyšela, co to vlastně vypouštím z úst. Díky němu jsem se toho mnoho naučila a pochopila, on je mým velikým duchovním učitelem. Dospělí si totiž myslí, že děti jsou malé, hloupé a tolika věcem nerozumí, ale opak je pravdou. Právě oni nás přišli naučit a pochopit smysl života a přehodnotit životní hodnoty. Naše děti jsou daleko duchovně vyzrálejší a jejich duše jsou mnohem starší než nás dospělých.
A teď ten příběh o studentovi.
Měla jsem v sobě velikou radost, minulý den jsem prodala milé ženě jeden obraz. Skákala jsem v duchu radostí, že si mohu jet koupit barvy na malování, které mi pomalu docházely. Hlavně bělobu krycí, té spotřebuji nejvíc, kdybych si schovávala od ní prázdné tuby a pak je spočítala, asi bych se dostala do knihy rekordůJMít barvy a plátna je pro mne dost důležité, kdyby mi dal někdo na výběr, raději si jdu koupit potřeby k malování, než třeba nové boty. Plátěnky od Vietnamců za 100kč mně zcela postačily a posloužily od jara do podzimu. Nejdůležitější je pro mne " MÍT NA CO A ČÍM MALOVAT. " Hned druhý den jsem se rozjela do centra Prahy do prodejny " ALTAMÍRY", tam chodím nejraději. Za ty dlouhé roky mně už prodavači znají a ráda si s nimi všemi popovídám. Cestuji do vnitřní Prahy docela ráda, z I. P. Pavlova sjíždím pár stanic tramvají, vystupuji u velkého obchodního domu a ke mně se blíží mladý muž, světlých vlasů. Přijde až ke mně a povídá: " Prosím Vás přidala byste mi na polívku? Jsem chudý student." Ani na okamžik jsem nezaváhala, už když jsem sahala do kabelky, tak jsem vnitřním zrakem viděla onu stokorunu, kterou jsem viděla ve své peněžence při koupi lístků na MHD. Podávám bankovku blonďákovi se slovy, aby mu přinesla hodně štěstí, a kráčím do přízemí TESCA. On byl v šoku, stál jako opařený a volal docela hodně nahlas veliké děkování a ještě něco, ale já jsem mu zmizela v davu. Procházím se mezi regály v papírnictví, potřebovala jsem nějaký notes a v hlavě začaly běhat myšlenky. No, jo?! Co když to chtěl na drogy? A ne na studium, nebo jídlo? Pak se ve mně něco zlomilo a řekla jsem si. Hele, Bůh ví, na co ty peníze potřebuje, a jestli je potřebuje na drogy, aby mohl padnout na dno, tak nesuď, neposuzuj a nechej to na vyšší moci. To není tvá starost, chtěla jsi ho obdarovat, tak ten dobrý skutek nekaž hloupým posuzováním!!! Tím jsem udělala za celou příhodou tlustou bílou čáru a už jsem se tím nezaobírala. Od té doby, když někomu něco daruji, jen vnímám pocit ve svém srdci, když je to opravdu upřímné, srdce se raduje a duše jásá. Kdyby si člověk pak svůj čin dodatečně rozmýšlel, dobrý skutek se vlastně vytratí.JNejraději dárky dávám, to mně tolik naplňuje, už je umím i přijímat, to je také důležité, aby byla rovnováha….