Listopad 2008

Obličeje na obloze

29. listopadu 2008 v 22:25 | Marie

Včerejší podvečerní obloha

29. listopadu 2008 v 22:21 | Marie


Nádherné ...

29. listopadu 2008 v 21:58 | Marie



Růžové beránkové nebe

27. listopadu 2008 v 21:13 | Marie

Dnes na obloze

27. listopadu 2008 v 21:06 | Marie

Dnešní západ slunce nad Prahou

27. listopadu 2008 v 21:04 | Marie

Hvězdná brána

27. listopadu 2008 v 19:58 | Marie

znovu vkládám obrázek RADOST

27. listopadu 2008 v 19:55 | Marie

Kouzelná noc

25. listopadu 2008 v 1:08 | Marie

Pokora

25. listopadu 2008 v 1:07 | Marie

Kouzelná jabloň

25. listopadu 2008 v 1:04 | Marie

Ten druhý

24. listopadu 2008 v 22:20 | Marie
Potkal jednou jeden muž starého přítele, který se celý život snažil dostat k penězům, ale bezvýsledně. Budu mu muset dát nějaké drobné - řekl si muž. Ještě téhož večera se ale náhodou dozví, že jeho starý přítel je bohatý a že zaplatil všechny dluhy, které si v průběhu let nadělal.

Jdou do hospody, kam kdysi chodívali společně, a on platí útratu za všechny. Když se jej ptají, jak se dostal k takovému jmění, odpoví, že až donedávna s ním žil ten Druhý. Kdo je ten druhý? - ptají se všichni. Ten, kým mě naučili být, ale kým ve skutečnosti nejsem. Ten Druhý věří, že člověk musí celý život hromadit bohatství, aby na stáří neumřel hlady. Tolik o tom přemýšlí a tolik plánuje, že na život začne myslet až ve chvíli, kdy už jsou jeho dny na tomto světě sečteny. Ale to už je pozdě.


A kdo jsi ty? Jsem ten, kým je kdokoliv z nás, když jde za hlasem svého srdce. Jsem ten, koho okouzlilo tajemství života, kdo věří na zázraky a cítí radost a nadšení ze všeho, co dělá. Ten Druhý však měl strach ze zklamání, a proto mi nedovoloval jednat. Existuje přece utrpení - namítají lidé v hospodě. Existují porážky. Ale těm se nevyhne nikdo. Proto je lepší prohrát několik bitev, když se bijeme o své sny, než být poraženi a nevědět, za co jsme se bili. A to je všechno? - ptají se ostatní. Ano. Když jsem to pochopil, jednoho rána jsem se rozhodl, že budu takový, jaký jsem vždy v hloubi duše chtěl být. Te Druhý zůstal v pokoji, sledoval mě, ale já jsem ho k sobě už nepustil, třebaže se mi několikrát pokusil nahnat strach a varoval mě před rizikem, které podstupuji, když nemyslím na to, co všechno by se mi v životě mohlo stát. Jakmile jsem však toho Druhého vypudil ze svého života, začala Boží prozřetelnost konat zázraky. (P.Coelho: U řeky Piedra jsem usedla a plakala)